O mně

Jsem Luděk Procházka, narozený v r. 1955 v Berouně. Od r. 1974 jsem se zabýval sportovní výchovou především dětí a mládeže v různých pozicích, od posluchače vysoké tělovýchovné školy, přes zájmového a později profesionálního fotbalového trenéra u různých věkových skupin od nejmladší školičky po prvoligový tým dospělých a přes občasnou roli učitele v základní a střední škole až po šéfa mládeže v profesionálních fotbalových klubech a klubového funkcionáře. Vždy mě zajímala jak teorie (proč to tak je, proč to funguje nebo nefunguje), tak praxe výchovy a sportování a vzájemné ovlivňování se teorie a praxe. 

O tom, že jsem se téměř celý profesní život věnoval výchově fotbalové mládeže rozhodly nejspíš dvě životní křižovatky. První byla v Chebu, kdy jsem s díky odmítl nabídku pokračovat s Dušanem Uhrinem, výborným trenérem a skvělým člověkem, u A týmu, protože jsem už dopředu řekl, že do Chebu jdu kvůli mládeži a mládež mě zajímala víc. Druhou bylo seznámení se s Mgr. Alešem Křečkem, se kterým jsme, s podporou JUDr. Ladislava Valáška, založili Střední pedagogickou školu, první střední školu pro fotbalisty u nás, a který mi v dalších letech nabídl možnost rozvíjet klubový projekt Fotbalové školy v Třebíči poté, kdy jsem si přestal rozumět s vedením Sparty.

Chvíle vzniku Výchovy SRO tak postupně zrála. Chyběl poslední díl do výsledné mozaiky. Přišel díky dětem mých dětí. Časté pobývání společně s manželkou s vnučkami s četnými příležitostmi pozorovat pestrou škálu výchovných situací a příhod doma i u známých a neznámých rodin mi znovu propojilo teorii s praxí. V parafrázi k Masarykově výroku, že rozčilení není program (dodal bych, že ani ve výchově), bych to secvaknutí praktických zážitků a teoretických doporučení nazval podobně, totiž že poroučení a přikazování není výchovným programem ve prospěch rozvoje dítěte. V každodenním kontaktu s dětmi jsem si ověřil, a stále ověřuji, účinnost úplně jiného programu, sílu výchovy založené na důvěře, naslouchání, na vyváženosti svobody a odpovědnosti od mala.